VIR ve mně probouzí VÍRU

Modří křičí, že červení se mýlí nebo že lžou. Červení křičí, že modří jsou úplně mimo a nevidí, co vidí všichni, kdo mají rozum. Žlutí komentují, že modří i červení mají svou propagandu, a že oni vidí víc…. Všechny skupiny se vzájemně utloukají argumenty,  opodstatněni svým rozhořčením, zintenzivněné emocemi, které prožívají.

Každá skupina se něčeho bojí. Dohromady v té společné množině je strach ze smrti, z nemoci, z bezmoci, ze smrti blízkého, z bolesti, z chudoby, z krachu … přidáme sofistikované moderní strachy, že nebudeme moci cestovat, že děti při dlouhém výpadku školy přijdou o vzdělání a dobrý výhled do života, že nám z té karantény doma hrábne…. Každá skupina za něco bojuje.

Konverzace o viru a situaci jsou přítomné všude. I dneska v lese jsem v každé druhé skupině slyšela rozhořčení o něčem, co s aktuální situací souvisí…

Co cítím já, je, že toto nebude trvat věčně. Že za rok bude po všem. Bude jinak, ale tahle hysterie bude pryč. A co zbude? Aby něco zbylo. Zbude to, co je trvalé. Kdysi mě zasáhly příběhy umělců vězněných v koncentračních táborech. Oni svou duši povznášeli uměním, neb mělo pro ně trvalou hodnotu. Ne boj. Já chci věnovat energii a pozornost tomu, co je trvalé.

A zároveň, “aktivní účast” v situaci, jednání skrze své autentické cítění, v duchovní hloubce i výšce, v uzemněné lidskosti, se záměrem konání, nikoli obranné reakce mě vede k nabídnutí t

Co vnímám že chybí? Pravdivé transparentní sdílení a komunikace, na úrovni mysli, pocitů i těla. Propojení s vnitřním tichem, ve kterém můžeme slyšet svůj vnitřní hlas, hlas své duše a ducha. Ve skrze tohle všechno koherentně vnímat, co je třeba, čím já mohu přispět. Co vidím kolem sebe je bitva argumentů, přesvědčení, postojů a boj za pravdu, každý proti každému, názorová a lidská fragmentace společnosti. Sdružujeme se podle toho, kdo čemu věří, kdo patří k nám a ke komu patříme my, kdo smýšlí jinak a nepatří k nám, kdo je nebezpečný…

Takhle proti sobě bojujeme, jeden “zvířecí druh”, uvnitř svého lidského druhu… 

Pojďme se naučit a praktikovat transparentní komunikaci, naslouchat si vzájemně, vnímat se vzájemně, čeho se kdo bojíme…. a nereagovat. Co je pro každého z nás důležité, co je pro nás jako celek důležité. Vytvářet si spolu vztahy, obnovovat vztahy. Vztah k sobě samým, k druhým a ke světu, k přírodě. “Já a ty” je víc než “já nebo ty”.

Někteří lidé zastávají názor, že strach je špatně a že bychom se ho měli zbavit. Jenže strach je přesně ten drak, co má na krku elixír. Ukazuje nám to, co jsme v minulosti nemohli strávit, projít, jako jedinci i jako společnost. Strach je dobrý ukazatel. Směrovka k tomu, co je třeba ještě uzdravit. Trabl je, když v sobě strach nosíme nevědomě, nebo jej i vědomě a záměrně potlačujeme. V takových situacích ten strach nevědomě řídí naše reakce. Na jeho základech si utváříme postoje, názory, přesvědčení, reagujeme, konáme a skrze takové filtry vidíme svět.

Celá tato aktuální situace aktivuje mnoho vrstev nestrávených osobních, transgeneračních a kolektivních traumat. Nikdo nikoho neslyší, nevnímá. A každý má pravdu. Tu svou.

“A jak to tedy s tím virem a postojem k vládním opatřením máš ty?” se mě občas lidé ptají. Já se v této komplexní situaci neorientuji. A nedokážu to rozhodně sama, bez druhých lidí. A 

Nechci bojovat. Chci cítit. A chci být cítěna.

To dobré rozhodnutí je vždycky uprostřed kruhu, ve společném souznění. Že je to nemožné nebo přinejmenším na hodně dlouho? Ať si.

Cesta tisíce mil začíná tím jedním krokem právě pod našima nohama. Každým jedním krokem a dalším a dalším. A jako v příběhu “chlapec a hvězdice” od salesiánského kněze Bruna Ferrereho, pak se někdo další přidá a pak další a další… Stačí, aby někdo začal.

A já nejsem první. Přede mnou již začali jiní, já se této dovednosti učím od nich, praktikuji a přináší do života mého i života druhých mnohem  více kvalit, větší bohatství, mír a sounáležitost, porozumění, smysl, než bez ní. A tak ji nabízím dál. Protože můžu. Protože mi to dává smysl. Protože cítím, že obzvlášť v této situaci schází. A že tím mi dává smysl přispět s trvalou hodnotou něčeho, co přetrvá.

Transparentní komunikace pro mě není nástroj na vyřešení této aktuální virové situace. Tato situace pro mě jen intenzivněji vyzdvihuje na povrch naše vnitřní obsahy, které tu v nás byly vždycky, jen hluboko skryté a v období klidu a komfortu jsme jim nepotřebovali věnovat pozornost. Teď, v této intenzitě ohrožení, se v nás hlásí o slovo, prostor a integraci. Jinak budou dál řídit náš život, individuální i celospolečenský a naše budoucnost bude jen opakováním minulosti.

Chcete-li se transparentní a celistvé kruhové komunikaci začít s námi učit, rezervujte si své místo na sebezkušenostní trénink TKK zde: