Kolektivní zamrzlá bolest ve vztahu k autoritě a důležitost rituálů (s)trávení minulosti…

..se táhne jako ostnatý drát skrze českou duši stále dál. Kdokoli, kdo se stane autoritou, je vnímán dříve nebo později skrze tento ostnatý drát a rány, které znovu a znovu provokuje.Tento ostnatý drát má příběh, v tom příběhu jsou emoce, staletí zamrzlá přesvědčení, kolektivní zklamání z autorit. A tak česká zklamaná duše čeká na toho/tu pravého/pravou, který obnoví řád lásky a stane se tou ideální autoritou. Je to jako čekání na pilulku, která zázračně vyřeší veškeré naše utrpení, aniž bychom převzali plnou zodpovědnost za své vlastní zdraví, za svou vlastní nestrávenou minulost sečtenou do kolektivní nestrávené minulosti.

Moudré tradice měly ve své podstatě kolektivní rituály trávení těžkých období, individum i skupina měla čas a šanci strávit to, co se stalo a uvolnit napětí, emoce, bolest, také reflektovat budoucí poučení z minulé události.

Pokud se toto neděje, a že se to neděje už dlouho, vzniká změť emocí, frustrace, tuhých přesvědčení okolo pomyslného ostnatého drátu, které se znovu a znovu promítají do figur/autorit na podiu života. Z tohoto stavu nás nevysvobodí mesiáš/ka, ten či onen. Protože ať už jakkoli ctnostný/á bytost nastoupí do role autority, dostává se před plátno, na které se promítá zklamaná, zraněná, kolektivní duše. Proto se dříve nebo později stane jen další figurkou v tomto jeden život přesahujícím příběhu zklamání, doufání, oddělení autorit, dávné ztráty důvěry a těch ostatních lidí v obecentstvu/běžném životě. Okolo ostnatého drátu se vine mnoho různých příběhů o autoritách tohoto světa. Máme novodobé mýty, kterým se lidé rozhodli věřit, aby se ve vztahu k autoritám alespoň zorientovali. Když uvěříme nějakému příběhu o tom či onom, uleví se nám, protože jsme na chvilku vnitřně zorientovaní a neprožíváme zmatek. Pokud by nás kdokoli chtěl této niterné orientace zbavit jiným názorem, či jeho verzí skutečnosti, začneme proti němu brojit, stává se ohrožením.

Autority na podiu jsou výsledkem ne/zdravého společenského nitra. Toto kolektivní nitro obhospodařujeme každý sám a společně, hlubokým kontaktem se svým niterným prožíváním, schopností sdílet své niterné prožívání, obnovením rituálů uzdravování/trávení nestrávené minulosti předešlých a jim předešlých generací.

A také přijetím minulého kolektivního osudu.

Toto měli na starost v moudrých kulturách šamani, medicinmani, léčitelé. Lidé vysoce respektovaní a v úzkém důležitém vztahu s autoritami vůdcovskými. Tito muži a ženy obhospodořovali obnovu jak zdravého jádra komunity, tak jedince. Byli schopní a kompetentní držet pozornost u trávení a uzdravení tak dlouho, dokud to bylo třeba. Dnešními medicimany/medicinewomen jsou tedy oficiálně lékaři s veškerým respektem k jejich poslání, sami přiznávají, že řeší převážně symptomy vzniklé z mnoha důvodů. Moudří se dříve zabývali především prevencí, symptomy jsou stav, kdy to již hoří. Naši duši, a i tu kolektivní, mají tedy obhospodařit psychiatři, psychologové a psychoterapeuti, až na pár výjimečných výjimek to nedělají, řeší zase jen symptomy, tedy až když celá situace hoří. Chybí moudrost.

Nyní spontánně vzniká rozsáhlá alternativa nenáboženské spirituality integrující v sobě prvky spiriutální, psychologické, sociální a vzdělávací. Tato alternativa je ohromné hnutí často označované mainstreamem jako „ezo, kult koučů, osobní rozvoj“. Přesto existuje a roste a netvrdím, že vše v tomto neformálním hnutí je košer, či bych se za cokoli postavil, každopádně je dobré se zamyslet nad tím faktem, že již jen existence tohoto hnutí zřetelně ukazuje potřebu lidí po vyčištění jádra osobního a kolektivního. Už nechceme jen řešení symptomů.

Po svých dlouholeteých zkušenostech v roli mentora, faciliátora kruhů, vision questů, poutí, meditačních retreatů mohu říci, že tento instinkt společenské zodpovědnosti, začít sebou a svým uzdravením je velmi silný a silnější a silnější. Tito lidé pochopili, že jen protestem a volbou figurky na podiu nadokáží přispět ke skutečné prosperitě, pochopili, že je třeba vyčistit svůj vlastní chlév spolu s ostatními a výsledkem a bonusem poté bude funkční autorita na podiu života.

Dovolím si tedy navrhnout řešení: pravidelně meditujme 20 minut denně a to i když nám to nejde. Pravidelně zasedněme do kruhu, kde můžeme sdílet své niterné příběhy, prožívání a kde můžeme naslouchat niterným stavům druhých lidí, najděme si terapeuta, který dokáže podpořit naše uzdravení z nitra, ponořme se do přítomnosti velkého tajemství uprostřed přírody, doma, v kostele, v kruhu. Důvěřujme svým pocitům alespoň pár minut denně ve vztahu k jídlu, k lidem, k prostředí, k rozhodnutím. Poznávejme příběh naší rodiny, společnosti a sdílejme v důvěře své pocity a prožitky, které nám s tím přicházejí. Postění se od jídla, nebo i jen jednodenní půst, není pouze očista těla, ale ve spojení s kontemplací, procházkou, sebereflexí také hlubokou hygienou emoční a mentální. Pokloňme se každý den vyššímu principu.